Cesty za čtenáři 10/2025: Jak se čte umělé psaní?
O proměnách čtení v éře AI, měřitelných příbězích a odpovědnosti za čtenářství
Používáte při psaní umělou inteligenci?
Proč vlastně píšete, když to dnes umí i stroj?
Má vůbec smysl psát, když tu máme AI?
Nejdřív se ptali středoškoláci. Pak osmáci. A v červnu už i někteří páťáci.
Děti umělé inteligenci rozumějí jinak než my. Neřeší, jestli ji používat, ale jak.
Na jejich otázky bych mohla odpovídat donekonečna. Často je ale raději převrátím:
Jaký smysl má v době umělé inteligence čtení?
Nové nástroje a lidská pomalost
Dokážeme si dnes představit, jak fotografie otřásla malířstvím? Zatímco dřív umělci celé týdny precizně zachycovali podobu člověka či krajiny, najednou to zvládl přístroj během hodin, minut – a nakonec vteřin.
S psaním to možná bude podobné. Zadáte jazykovému modelu pár vágních vět a vmžiku dostanete příběh. Často smysluplný, někdy i dojemný. Stejně jako spisovatelé čerpá AI z obrovského rezervoáru literárních děl, kombinuje motivy a inspiruje se již napsanými texty. Je tím nejpilnějším čtenářem.
Psaní s pomocí AI připomíná dítě, které pobíhá po domě a bezmyšlenkovitě mačká spoušť fotoaparátu. Mezi stovkami snímků se může objevit jeden geniální záběr. Ale poznat ho, vybrat, oříznout, doladit – to už chce oko. Dobrý fotograf nefotí nahodile. Má záměr, plán, metodu, techniku. A dokáže rozpoznat, co snímek činí jedinečným.
S texty je to stejné. Generativní nástroje chrlí odstavec za odstavcem rychleji, než je živý čtenář stíhá číst. Ale bez čtenářské zkušenosti v nich najít to podstatné? Kde a proč krátit, upravovat, doplňovat? I takové zdánlivě snadné psaní vyžaduje oko zkušeného čtenáře.
AI jako průvodce čtenáře
Stejně jako nepotřebujeme, aby za nás někdo cvičil, ale oceníme aplikaci na měření tepu či zátěže, ani u čtení nestačí, když za člověka čte někdo jiný. Umělá inteligence však může doporučit vhodný titul, hlídat obtížnost, vysvětlit složitý výraz, diskutovat o myšlence, a dokonce text předčítat.
Skrze slova se rodí člověk, příběhy mu pomáhají pochopit lidské pohnutky, radosti i žaly. Na konci vyprávění se dostaví silné emoce – usebrání, úleva, neklid. Nemůžeme zážitek z četby delegovat na stroj, ať se stroj „směje“ příběhům místo nás, jako pračka pere naše prádlo.
Dnes víc než kdy dřív potřebujeme zkušené čtenáře, kteří rozumějí tomu, co čtou. Dá se něco takového vůbec změřit?
Na začátku školního roku vám může přijít vhod má novinková publikace Co je šeptem, to je čertem, jazyková výprava do světa frazémů, přirovnání a rčení.
Průvodci jsou čertice Kazi, která má ve slovech jasno, a její kamarád Ignác, který v nich má naopak pěkný guláš. Kniha obsahuje 30 kopírovatelných pracovních listů s úkoly, které děti provedou světem ustálených spojení.
Ilustrovala Komára, vyjde v nakladatelství Pasparta.
Když se čtení měří na body
Americké školy používají pro podporu čtenářství systém, který běží už skoro čtyřicet let, tedy ještě před nástupem generativní AI, a staví na soutěživosti. Říkají mu Accelerated Reader, česky Zrychlený čtenář.
Každé knize je přidělena úroveň podle délky vět, složitosti slov, počtu stránek a velikosti písma. Děti si vybírají knížky odpovídající své úrovni a po přečtení vyplňují ve škole test, který ověří, zda knihu opravdu četly. Za správné odpovědi získají body, které se započítávají do známky z jazyka. Jednoduché. Přehledné. Soutěživé. A hlavně měřitelné.
Systém přináší výsledky. Děti ve školách, které AR používají, se skutečně zlepšují v porozumění textu. Program sám však nedokáže hodnotit myšlenkové dovednosti vyššího řádu ani nahradit učitele či knihovníka.
Logicky také preferuje kratší a jednodušší texty, často s obrázky, komiksy nebo „oddechovky“. Ale právě takové knihy mohou být startovacím čtenářským titulem. Pomohou dětem zorientovat se v textu, zažít úspěch a získat chuť číst dál. Rozečíst dítě neznamená slevit z nároků. Znamená najít cestu.
Právě jsem dokončila scénář nového sci-fi komiksu, který navazuje na příběh Vesmírné zásilkovny. Kresby opět vytvořil Martin Hanschild a kniha vyjde ještě letos v nakladatelství Plivníci.
Ztracená radost z příběhu
Americká spisovatelka Katherine Marshová (česky její knihy vydává Argo) si všímá, že čtení je pro dnešní děti čím dál častěji spojeno s hodnocením. Místo ponoření do příběhu přichází úkol. Místo očekávání otázka za body.
Marshová připomíná, že smyslem čtení není jen správně odpovědět na otázky. Děti by měly prožít příběh, navázat vztah s postavou, i s takovou, která je jim vzdálená, a těšit se, co bude dál. A pak to zjistit.
To je kouzlo, které čtení dokáže zprostředkovat. A jako u každého kouzla platí, že když trik rozkryjeme dřív, než ho zažijeme, ztrácí se jeho magie.
Namísto čtení celku se v mnoha školách rozebírají jen kratší pasáže. Místo příběhu přichází analýza. A děti se učí, že čtení je jen další test, a stávají se k příběhům lhostejné.
Žádné dítě nezůstane pozadu
Hledat recept pro každého není snadné. A pokud nechcete nikoho nechat pozadu a každému dítěti předat důležité kompetence, mezi něž čtení patří, musíte mít nějaké měřitelné nástroje.
Americký zákon No Child Left Behind z roku 2002 zvýšil odpovědnost škol a učitelů za výsledky studentů. Motivoval školy, aby podpořily i děti ze socioekonomicky slabých rodin, studenty se zdravotním postižením a další znevýhodněné.
Kritici namítají, že učitelé začali „učit na testy“. Místo čtení celých knih se analyzují úryvky, místo souvislostí se hledá správná odpověď A, B nebo C.
Přesto se u dětí z méně podnětného prostředí prokazatelně zlepšily výsledky – jak v matematice, tak v porozumění textu. Školy, které jinak neměly nástroje, jak s těmito dětmi systematicky pracovat, dostaly rámec i motivaci.
A co my v Česku?
Umíme i u nás podpořit děti, které by jinak čtení minulo? Ohlížíme se, zda některé dítě nezůstalo pozadu?
V ČR nemáme žádný takto propracovaný národní systém, jako je Zrychlený čtenář, který by dětem pomáhal sledovat, co přečetly, a učitelům ukázal, co funguje. Úroveň čtenářství i čtenářské návyky se stále odvozují hlavně z rodiny. Proto děti z rodin, kde se nečte, kde se doma nevypráví a knihy nejsou samozřejmostí, potřebují naši podporu nejvíc.
Nejde jen o známky. Děti potřebují vidět, že čtení má smysl, začátek, cíl – a že se v něm zlepšují. Nemusíme bezhlavě přebírat americké testování, ale můžeme se inspirovat přístupem, kdy se z čtení stává hra a sběratelská vášeň. Možná by se dalo připodobnit ke knihovnickému projektu Sběratelé perel.
Právě zákon NCLB ukázal, že když se na děti ze znevýhodněného prostředí zaměříme cíleně a dlouhodobě, výsledky se dostaví. Ani Komenský nelámal nad slabými žáky hůl.
Tip na prázdninový výlet
Zvu vás do Městského muzea a galerie Dačice. Do 24. srpna tam probíhá výstava Komenský v komiksu, na které se podílím jako autorka scénářů. Komiksy nakreslil Lukáš Fibrich a tým muzea je zasadil do hravé instalace plné zajímavých exponátů.
Pokud dorazíte v úterý 19. srpna v 15:00, osobně vás výstavou provedu. Děti si vytvoří vlastní komiks o dramatickém útěku J. A. Komenského do Anglie, vyzkouší si práci s tiskařským strojem, ochutnají život včelaře a zjistí, jestli Komenský opravdu sestrojil perpetuum mobile.
S úsměvem,
Klára Smolíková, spisovatelka na cestách
Děkuji, že článek čtete!
A ještě raději budu, když mi napíšete, co si o tématu myslíte.
Díky za další článek k zamyšlení.